První krůčky

Tereza

Všichni kdo tvrdí, že zkouškou dospělosti je maturita, tak pěkně lžou. Vybavit si byt, chodit nakupovat jídlo a vařit si, prát, dorozumívat se v cizí řeči, když nejste zrovna profík a stíhat všechny ty ostatní informace a povinosti... To je teprve zkouška ohněm.

Když jsem dorazila poprvé s únavou a věcma na pokojíček na koleji, přepadl mě ohromný smutek. Vybavení je sice nové, ale působilo to prázdně a neútulně. Chtělo se mi brečet a na pár sekund (!!!) jsem zalitovala, že jsem se takhle vůbec rozhodla.

Postupně zjišťuju, kolik věcí je doma a já o tom ani nevím. 100x procházení Primarku, různých obchodů s vybavením do kuchyně, Ikea atd., to člověka opravdu unaví. Není tu ani mamka, ani taťka. Nikdo jiný, kdo by to zařídil. Na ty důležitý věci je člověk sám. Když si to neudělá, tak to prostě nemá. Čas ale plyne a já se pomalu rozkoukávám. Poznávám lidi, město, jak to tady chodí a tak. Jenom mi pořád nedochází, že nemůžu počítat s domovem a plánovat věci doma, ale tady a teď.

Zítra mě čeká první den v nové škole. Nevím, co od toho mám očekávat. Snad jen vykročit pravou nohou, vzpřímeně a s úsměvem, a nechat vesmír, ať si chvíli dělá co chce.  Samozřejmě že mám obavy, že někdo bude v oboru lepší než já. Že bude mít větší talent, lepší nápady a styl... Za ten týden strávený tady jsem ale pochopila, že nejde ani tolik o to, co máte na sobě, nebo jak vypadáte. Ale hlavně, co máte uvnitř. Proto se nebojte ukázat světu, jaký dar v sobě skrýváte. Ať můžete ostatním vytřít zrak a oni budou jenom tiše zírat.

No comments:

Post a Comment

Instagram