Adventurously arrived

7.2.2018




I started my day with the way to the airport without breakfast and break. Everything went well, no delay, sitting alone in the row in plane. Everything went well until my arrival to Kavala. The final destination has been changed but with a transfer by the airways. So I thought ok, no problem. What a surprise when there was no transfer at all.
I was desperate, walking around airport and parking lot, trying to figure out what to and not to cry. I did not wanted to pay 40€ for taxi to bring me 15 kilometers to the next small town. No way. So I went hitchhiking. And was lucky af.
My (stupid?) plan was to hike to the next main road and try there, but after only 30 meters of walking I was siting in a car with two teachers going not to Kavala but directly to Thessaloniki. Crazy.
They told me to join their Aikido and Kendo training and to go with them to pub on Friday. Yay, looking forward to try this.



Everything that followed felt like in a dream. I couldn't believe, that I really got away from the airport, didn't get caught in bus while travelling without ticket, getting the key from my new home and meeting my flatmate. Both Czech. What a surprise!
And one funny fact for today, about our kitchen -  you can open the oven only when you open to door to the balcony first.

---

Den jsem začala cestou na letiště, krátké rozloučení se svým hostitelem, bez snídaně a zastavení. Všechno šlo jako po másle, autobus na letiště přijel během pár minut, šlo to i s obyčejným lístkem na metro, žádné zpoždění, a dokonce jsem měla řadu v letadle sama pro sebe. Všechno bylo v pohodě až do příletu na letiště Kavala. Při koupi letenky mi bylo změněno místo letu s tím, že tam bude zajištěn transfer do Soluně. Ok, žádný problém. Jaké bylo překvapení když se žádný transfer nekonal a taxikář chtěl za jízdu do nejbližšího města vzdáleného asi 15 kilometrů 40 euro a příští autobus jel za 7 hodin.

Zaléhlé ucho, že jsem skoro nic neslyšela. Tak jsem zoufale chodila sem tam po parkovišti, snažila se nebrečet a místo toho vymyslet co teda budu dělat, když jsem majitelce bytu slíbila, že tam odpoledne budu. Prostě jsem vyrazila k hlavní silnici z letiště na stop. Nevím co mě to napadlo, ale za 2 minuty už jsem seděla v autě se dvěma učiteli. Kam prý jedu, tak říkám Kavala, a oni, kam potom,  do Thessaloniki, a že on prý taky, takže mě hodí až tam. No nemohla jsem uvěřit svému štěstí, protože to autem po dálnici byly dvě hodiny. Mimo to jsem dostala pozvání zajít s jejich Aikido oddílem příští týden do taverny.

Vysadili mě na zastávce autobusu na okraji města s tím, že všechny autobusy jedou do centra. Tak jo. Autobus byl tak plný, že jsem se ani nedostala k automatu abych si koupila lístek. Autobus stavěl snad každých 50 metrů. Trvalo to věčnost. Pak už jen zbývalo vylézt do kopce k domluvenému bytu. Začalo pršet. Konečně jsem se dostala na místo, seděla na obrubníku celá šťastná, že jsem konečně na místě.
Pokoj je super, se vším co potřebuji. A s balkonem jako bonus. A největší překvapení, že oba spolubydlící jsou taky Češi. No kdo by to čekal. A jeden vtipný fakt - trouba se dá otevřít jen když jsou otevřené dveře na balkon.


No comments:

Post a Comment

Instagram